Matterhorn jsme začali obléhat v zimě 1990 - 1995. První kontakt s krásným kopcem přišel v prosinci 1990. Klasicky, tedy severovýchodním hřebenem. už tehdy jsme si uvědomili vyjímečně příznivou konstelaci pod kopcem, spočívající v ideálním postavení chaty Hörnli (3 260 m), která je pro horolezce v zimě otevřená a zásobená dřevem na otop. Leží pár metrů od nástupu. Poskytuje vše potřebné - nocleh, úkryt, kuchyň, prostě horolezecký kutloch par excellence.

Severovýchodní hřeben (Hörnli) jsme absolvovali za ideálního počasí a vrcholu jsme dosáhli v tanečním rytmu. Jeden den z chaty Hörnli na chatu Solvay, druhý den Solvay-vrchol-Solvay, a třetí den ze "Solvajky" na chatu Hörnli. Obletováni vrtulníky a movitými snoby v nich, jsme nabyli dojem, že se jedná o relativně snadný a přehledný kopec. Už tehdy začal v podvědomí vrtat červík - kdo ví, jak vypadá severní stěna ...

Další pokračování má celkem rychlý spád, za dva a půl měsíce (tedy v půlce března 1991) stojíme pod kopcem znovu. Cíl je jasný - cesta bratří Schmidtů v severní stěně. Leč zima, chudá na sníh, vytvořila ve stěně nepříjemné podmínky. Úvodní délky v ledových plotnách vyrážejí dech. Černý vodní křišťál, do kterého je kumšt zakopnout přední hroty maček a zavrtat šroub. Následuje sněhem poprášená, lámavá skála, ani metr nosného firnu nebo něčeho, do čeho lze šlápnout. Všichni z pod stěny odcházejí, dva pokusy ve dvou dvojicích v různých časech dáváme jenom my, ale výsledek je stejný. Balíme a otráveni odjíždíme. Kdo by to od Matterhornu čekal.

Pár roků pauza, vylezly se jiné věci, ale starý pytel nepříjemně zasmrádl.

A tak jsme 3.3. 1995 vyrazili potřetí, tedy já a brácha Lála, a s námi pět odhodlaných borců na SV hřeben. Opět milá trasa kolem Bodamského jezera a super švýcarské dálnice, noc v seníku před Taschem, ráno vláček do Zermattu, lanovka na Schwarzsee - vše dobře známé. A pak už jen otročina s otřesným báglem na chatu Hörnli. Vzali jsme si na to 14 dnů, není to výpaďák do Tater, počasí se musí vychytat, no a za tu dobu člověk taky něco sní. Chata Hörnli nás vítá s otevřenou náručí, dřevem a kamny v kuchyni. Kluci šílí nadšením, slunko praží, překrásné panorama ... Po obědě se zatahuje, druhý den se zdá, že vítr musí chalupu převrátit. A v tomto sestupují ze severní stěny, spíše utíkají a bojují o přežití, kluci z Chomutova. Docházejí v noci notně zřízení, černé konečky prstů, proražené koflachy od padajícího kamení, ale hlavně jsou dole. No, na morálu to nepřidá.

Počasí se stabilizuje, začínáme se rozkoukávat. Život na chalupě nemá chybu. Družné hovory o lezení míří až k nebesům, za kuchyňské okno jsme nanosili kostky firnu na výrobu vody, prokopali chodník k záchodům, atd., atd. ...

Začínáme osahávat kopec. Kluci hřeben, my přístup k severu - první a druhá okrajovka (trhlina), "špízování" podmínek ve stěně. V úterý večer přicházejí dva Švédové s čerstvou informací, že do soboty má být pěkně, akorát ve středu přechodné zhoršení. Rozhodujeme se všichni vyrazit ve středu a mít jistotu, že do soboty bude fajn.

První délky v ledových plotnách, které známe z minula, jsou příjemným překvapením. Jsou totiž firnové. Nicméně šrouby na štandech drží pouze v 5 cm tlusté povrchové krustě, pod níž je firnová krupice. Sklon 65 st., ohromný plošně zkreslující útvar. Kolem desáté přichází "přechodné" zhoršení počasí. Máme 4 délky po 50 m a překonání okrajovky, což je 5 m převislý ledový schod, a ještě nejsme na konci ploten. Sněží. První prachové vagóny nás vracejí d reality a mažeme pryč. Když jsme slanění pod okrajovkou, okolních hran a žlabů tečou proudy prachového sněhu - bude zapotřebí aspoň dvou dnů, než se stěna vyčistí. Kluci z hřebenu jsou večer taky zpátky. Byli 200 m pod chatou Solvay a v místech, kde se uhýbá do východní stěny, narazili na sníh až po pás ...

Počáteční nadšení opadává a redukuje naše stavy. Trojice odjíždí jedním autem domů. Zavládla trochu stísněnost. Jdeme si pověsit fix přes první okrajovku. Počasí je opět nádherné - čtvrtek. Večer se rozhodujeme zítra naběhnout podruhé - není přece možné, aby s námi počasí cvičilo donekonečna. Volba se ukázala velice šťastná.

Tak jako vždycky, když jde do tuhého, něco selže - zaspali jsme. Chatu opouštíme až v půl sedmé ráno. Obloha je čistá, mírný severní vítr, mrzne a první sluneční paprsky se opírají do východní stěny. Začátek známe, nic se nezměnilo, nechali jsme viset dvě padesátky, takže začínáme jímarovat - na prokrvení po ránu ideální činnost. Dále pokračujeme firnovými plotnami 60-65 st., které jak se zdá, nikde nekončí. Je z toho 8 naplno vytočených padesátimetrových délek, než se dostáváme k prvním skalám. Pod sebou poznávám partie, kde jsme před třemi lety pracně čistili skálu od prachového sněhu. No bodejť, tehdy bylo sněhu podstatně méně, plotny byly potažené sklovitým ledem a musely sahat níže. Aspoň nabereme rychleji výšku. Ihned si připomínám část popisu z anglického průvodčíka od Švédů - jedná se o delikátní lezení v rozbité skále, založené na důvěře spolulezců. Není to obtížné, asi za IV, ale všechno volné. Nejsme extra rychlí, leze se na jistotu. V délce žádné jištění, štandy tak na půl. Spadnout se nesmí. Počasí vypadá stabilně. Jedeme délku za délkou, ale opticky to vypadá, že stojíme na místě. Cestá má šikmo doprava ubíhající charakter. Linii naznačuje něco, co při troše fantazie připomíná rampu směřující někam, kde tušíme centrální kuloár. Bivakujeme na úpatí "rampy "spíše zavěšeni na laně než sedíce. Popisovaná místa na bivak v zimě moc nepasují. Vaříme ešus polévky, ešus čaje, k tomu nějakej žvejk a do vaku. Zermatt krásně svítí dole v "díře". Noc je studená, ale klidná.

Ráno opět vaření a co nejrychleji do pohybu. Charakter lezení je stejný. Snažím se postupovat ledovým korytem, vytahuju si proto šrouby na štand, ale ouha. Dávám tři, ale všechny jen na půl. Vzorně jsem je omašlil, ale sedám si do toho s lehkým žaludkem - rychle odtud pryč. Odpoledně prožíváme příjemný okamžik. Jsme nad úrovní chaty Solvay, kluci na hřebeni se vrátili z vrcholu a objevili nás ve stěně. Krátký kontakt na dálku pro nás znamená psychickou vzpruhu. Celodenní lezení uzavíráme bivakem obdobné kvality jako předchozího dne. Ty samé procedury, klidná noc a ráno, světe zboř se, nás na deset minut ozařuje slunce. Kolem poledne se dostáváme do vrcholové rezavé šotoliny. Silně mi to připomíná vršek Bhagirati III na výlezu Skotského pilíře. Stále to má vzdorovitý sklon. V podvědomí mám uložený dojem, že vrchní partie se pokládají, asi je to fakt jen dojem. Vidíme přibližující se linii Zmutského hřebene zprava. Sníh je měkký, jistit není kde a třetí den lezení už je taky cítit. Konce prstů z rukavic jsou venku a hlásí se odlézající nehty.

Na Zmutském hřebeni registrujeme vrcholové části ozářené zapadajícím sluncem, někde už musí být vrchol. Ale ve stěně je vše relativní a násobené konstantou zkreslení. Teprve ve dvacet hodin stojíme na italském vrcholu. Vrcholové fotografie s bleskem mají zvláštní příchuť. Nějaký psychický zážitek z vrcholu je v čudu.

Z nočního slaňování na Solvajku nejsem vůbec nadšený. Takže travers vrcholového hřebene, svatý Bernard na švýcarském vrcholu, a jedeme nekonečné slaňáky. Později nám kluci dole vypráví, že to byl úžasný pohled, pozorovat z chaty Hörnli dvě čelovky na špici, jak hledají slaňáky. Během jízdy dolů si uvědomuji, že kluci na hřebeni podali tvrdohlavý výkon - sněhu je do půlky stehen. Nechápu jak se při tak slunečném počasí udrželo ve východní stěně tolik prašanu, a že nesednul. Živí mě už jen představa, jak se na Solvajce dám do vaření čaje. Mám toho tak akorát. Kýženého cíle dosahujeme o půl čtvrté ráno. Uléháme v pět a spíme do osmi. nádherné ráno. A opět vaření, dolů se nechce. Dostavují se první pocity po "dobře vykonané práci", chtělo by to vypnout, ale ještě nejsme dole. Solvajku (4 300 m) opouštíme kolem desáté, tělo je gumové, nechce se. Odřené konce prstů a odlepené nehty jen s nechutí berou lana. Délka za délkou, a odpoledne kolem 16 hodiny jsme na úpatí hřebene. Kluci nás čekají s pitím a gratulací. Konečně je to doma. Východní stěna je už zahalena mraky a na obloze jsou cirry. Tak tohle počasí bylo ušité na míru. Opět vzpomínám na kluky z Chomutova.

Takže suma sumárum:
cesta bratří Schmidtů, 10.-13.3. 1995, 3 dny nahoru a 1 dolů
počasí ideální
podmínky ve stěně: lepší průměr

vercajk: Stubai GPI, kladivocepín Grivel Mt. Blank - Evolution,
        2x 50 m Montana 9 mm, 6 skalních skob, 6 šroubů do ledu,
        sada stoperů, 10 expresek, 3 ks jímarů, frendy jsme nepoužili,
        běžné smyce (nezapomenout na "utíkačky"), rámové mačky Grivel
        (vyplatí se dobré mačky do ledu)

P.S. doporučuji pojištění na sestup vrtulníkem. Neudělali jsme to a pocity nebyly nejlepší. Lítá to kolem celý den.